25.3. - 9.4.2009

Na turistických informacích jsme se dozvěděli o Eko farmě v Cachote. Nic moc konkrétního, ale rozhodli jsme se jí navštívit. Nejsem si jistý, ale snad jsme začínali v La Cienaga. Po výstupu z minibusu jsme rozložili hůlky a začali stoupat strmě do kopce. Kolem se proháněli místní na motorkách, oslech nebo v autě. Někteří nabízeli, že nás i svezou. Bylo hrozný vedro, ale byli jsme rádi, že jsme vypadli z rušných ulic a všudypřítomných pohledů domorodců.

Přišli jsme do Cachote a stáli u cedule „BIENVENIDOS A CACHOTE CENTRO DE VISITANTES“. Stáli jsme na rozcestí dvou cest, jenže nikde nic. Šli jsme tou vlevo a došli mezi místní domečky a mezi lidi. Ti nám vysvětlili, že jsme měli jít cestou vpravo, do kempu. Jeden místní nás doprovodil a ubytoval v luxusní kamenné chatce s elektrikou, tekoucí vodou a splachovacím záchodem. Ještě byl kvůli nám zapnout vodu někde nahoře v lese :) Z nějakého grantu od University of Dayton Ohio tady v r.2004 postavili základnu jako výchozí místo pro pozorování ptactva. Je tu asi pět chatek, Salon, Kuchyň, místo pro stany a samozřejmě památeční cedule na počest University. Uvařili jsme si na našem vařiči, posilnili se rumem, nabili telefony, mrkli do mapy a šli spát. Postele byly cca metr nad zemí a spalo se nám pěkně.

Druhý den jsme se po snídani vydali na cestu dolů do Paraisa. Chtěli jsme pokračovat někam dál, ale nebylo kam. O cesty se tu v kopcích nikdo nestará a my neměli žádnou pořádnou mapu, navigaci vůbec nic. Mapy nekoupíš, protože je tu nikdo neprodává. Na informacích dostaneš jen takový prospekty pro turisty, podle kterých se chodit nedá. Jediná šance bylo navštívit Geologické centrum a ofotit si tam jejich mapy. Do toho jsme nešli, ale byla to fakt jediná šance, jak se k nějakým podkladům dostat. V dnešní době bych snad dokázal sehnat nějakou mapu do GPS, ale tou dobou jsem nic takového neměl.

Krátký úsek hned u Cachote jsme šli v džungli po dřevěných můstkách skrz liány. Nějak takto jsme si představovali, že budeme chodit furt. Pak jsme potkali řeku a podél ní sestupovali až do Paraisa. Na kraji vesnice potkáváme krámek, kupujeme vodu a sváču. Paní se nás ujala, že nám sežene ubytování. Protáhla nás vsí ke své známé, která měla ubytko. Všude lítaly mouchy a nelíbilo se nám tam, navíc jsme měli představu bydlet přímo na pobřeží. Šla s námi tedy dál, do hotelu. Ten byl super. Chtěl jsem dát paní něco málo peněz za pomoc, ale nedovolila si nic vzít na ulici. Zalezla s námi do hotelu a tam si vzala.

Jinak Paraiso se nám líbilo, hezké pobřeží, restaurace, potraviny, pohoda. Klid a mír tu střeží policie s brokovnicí. Našli jsme si bar a popíjeli míchané drinky. Večer jsme strávili u bazénku, protože venku už jsme si být netroufli.

výstup: cca 10km, 5:58, peak 1241m, average ascent 5m/s
sestup: cca 10km, 4:30

Jedná se o nejvyšší horu Karibiku 3.087m vysokou. V Jarabacoa nas oslovil místní podnikavec, jestli jsme přijeli kvůli výstupu a že by nám zajistil všechno co potřebujeme. Začal malovat na kus papírku cifry, ze kterých se nám protočily panenky a zvažovali jsme odjet někam jinam. Nejdřív jsem zamítl vyjednávat v dolarech, nakonec jsem ho ukecal skoro na polovinu ceny. Co je potřeba všechno zaplatit: Taxi k nástupnímu místu, vstup do národního parku, průvodce, 2 muly. Jedna nese naše batohy, druhá nese průvodce. Dohromady nás to přišlo v přepočtu cca 7.000Kč na osobu. Dále máš povinnost průvodce živit. Nakoupíš prostě jídlo a pití i pro něj. Podnikavec byl místní taxikář a nahaněč turistů, průvodce byl jeho syn - Uili a bydleli ve vesnici u vstupu do parku.

Jinak šlo všechno podle dohody, taxikář nás vyzvedl a předal průvodci u nich doma. Dostali jsme místní 2decový smrťácký kafe. Jelikož jsem ještě kafe nepil, tak to vzala Péťa. Řikala že takový kofeinový šok ještě v životě neměla. Pak se naložily batohy na mulu a šlo se. Výstup na lehko a s hůlkama byl docela v pohodě. Byli jsme nahoře rychle. Za 8h:30minut jsme došli do tábora, kde se spí, vystoupali na vrchol a zase slezli dolu do tábora. Budovy zde měli asi podobný osud vzniku, jako Eko farma v Cachote. Byly připravené na nápor turistů, který bohužel nepřicházel. Stály zde 3 podlouhlé dřevěné budovy, ve kterých se spalo či vařilo. V jedné jsem napočítal asi 30 vyzděných ohnišť vedle sebe. Další budovy sloužily jako přístřešek pro přespání. Bez postelí, pouze na prknech na zemi. Poslední malý domek slouží pro správce parku. Trvale se zde střídají, jsou spojení rádiem do údolí a čekají.

Cestou jsme měli pěkné výhledy, na vrcholu bylo večer úplně zamračeno, takže jsme nic neviděli. Jen vlajku a sochu Juana Pabla Duarte, zakladatele Dominikanske Republiky. Péťa se ještě kousíček svezla na mule, chtěla vědět jaký je to proti koníkovi rozdíl. V táboře jsme uvařili těstoviny s tuňákem a pohostili našeho průvodce. Já jsem nakrmil i místní vyzáblou fenku, protože ten tuňák byl mletej i s kostma a šupinama. Spláchli jsme to opět rumem, takže byla pohodička :)

Druhý den jsme to stejnou cestou seběhli zase dolů. Tempo bylo závislé na kvalitě cesty, protože muly tady páchají docela velkou erozi. Kde bylo mokro, rozčvachtají to do obřího bahniště. U plného talíře těstovin s rýží v domě průvodce (tentokrát již s hrnkem čaje) jsme se bavili odkud jsme a tak podobně. Nakonec taťka taxikář prohlásil, že dostal málo peněz a že nezbylo na gáži pro průvodce. To nás trochu mrzelo, že má Uili takovýho usurpátorskýho tatíka, ale dohoda zněla jasně. Nic navíc nedostal.

Rozloučili jsme se zase před hotelem, kam nás v pořádku odvezl. Ten večer jsme si dali dvojitýho panáka rumu…

výstup: 23km, 8:30, peak 3.087m, average ascent 7m/s